|
|
|
I.
DEALER JIMMY
Jimmyho probudilo kopnutí do boku. Matně si vzpomínal, jak se dostal právě sem. První, co uviděl, když otevřel oči byl kámoš – Harry.
“Už sem si myslel, že seš v pánu, kámo.” usmíval se Har. “Nechtělo se mi hned volat pro funebráky nebo poliše.”
Jimmyho strašlivě bolela hlava. “Nevím, jak jsem se sem do p*d*l* dostal? V hlavě mi duní, jako když se předávkuješ.”
“Dobrá votázka. Já nevím.” Harry toho hodně nevěděl, když na to přišlo. “Hele, jenom vim, že si včera vodchvátal už ve tři a měl u sebe dvacet dávek”
“A jinak nic?” Jim si matně vzpomínal na to jak čekal před školou a prodával bílé kapsičky s prvotřídním matrošem – kvalita přímo z Kolumbie. “Nevím už, kolik jsem otočil do drobáků”
“Mysli, vole. Kolik máš u sebe zelenech a kolik bílejch?”
Krátká inspekce kapes ukázala nezvratný fakt – nikde nic. “Takže mě asi někdo praštil do hlavy a vokrad”
“Nebuď jak malej. Dyž tě tady někdo vošáhne, tak se už neprobudíš.” Harry se začal v ranním karibském slunci potit. “To by mohlo bejt varování.”
“Blbe! Dyť proti mám nikdo nic neměl. A já prodával za vyšší Hardingovou jako už celý dva roky.”
Jimma už hlava přestala bolet a fantazie mu poradila, že někdo bude chtít jejich rajón. Harry byl na následující zápas dobře vybaven – jeho černá kůže se dmula svaly a Jimmy už ho několikrát viděl používat pistoli. Zatímco on byl menší – typ obchodníčka, který musí umět rychle utíkat před policií a ne s ní bojovat. Chystal se velkej průser!
II.
ZROD ČISTOTY
Daleko od slumů Miami, v zastrčené klubovně se scházela zvláštní společnost – mladí muži bílé pleti, v drtivé většině s svítícími lebkami ve vzdoru proti jiným barvám. Rychle upravili místnost k obrazu svému. Na stěny se zavěsili konfederační vlajky a prapory třetí říše. Jeden mladík vyndal z ruksaku malou bustu velikého mistra – Hitlera, jiný po obvodu místnosti rozvěsil portréty vedoucích činitelů konfederace a fašismu. Nechyběla ani podobizna Mussoliniho.
Z plynulostí pohybů a ze zjevně rozdělených úloh by i nezkušenému pozorovateli došlo, že to není první schůzka, a vzhledem k nadšení aktérů ani schůze poslední.
Muž vypadající na třicet let, s očima, které by rozeznal každý detektiv jako oči vraha, promluvil:
“Vítám členy očistné organizace. Skloňte se před mrtvými mistry a věnujte tichou vzpomínku jejich učení a tomu za, co bojovali.”
Ostatní členové, bylo jich asi dvacet, mu naslouchali se zjevným zaujetím. Nikde nebyla ani stopa po nudě, ačkoliv se zřejmě jednalo o klišovité započetí každé schůze.
Po chvíli ticha se muž znovu rozhovořil: “Jsem rád, že každý z vás již dokázal svou věrnost. Během dvou let naší činnosti už opustilo tento svět na třiadvacet lidí méněcenné rasy. Nastal čas pro pravou akci. Po vzoru velikého učitele již zítra v noci vyrazíme do ulic a naplníme odkaz Křišťálové noci. Naši dědové budou odpočívat v pokoji, až se dozvědí o našem činu.”
Zaujetí všech přítomných bylo fanatizmem. Nikdo se neopovážil ho přerušit nadšeným výkřikem. Jeho oči jako by spoutávaly všechny okolo. Jako svěrací kazajka, jako pouta myslí.
III.
MAGNÁT
Jiao Wu spokojeně zavřel oči. Jeho pomsta byla už tak blízko! Práce celého jeho života Měla brzy dojí naplnění, sny se měly zhmotnit. Přísaha měla být splněna.
Po celých dvacet let vedl firmu svého otce a se společností zdědil i úkol – pomstu všem “rovnookým” Tehdy, když otec umíral, mu bylo řečeno, co musí udělat. Co veliký císař nestihl v posledním impériu. Vláda není už důležitá. Moc není důležitá. Na peníze se pomstu neodváží přepočítat.
Pouze strádání a smrt.
Pouze toto je lékem celému světu.
Po staletí jejich rod shromažďoval bohatství, které nyní mělo pomstít vlast. Peníze ničí a zabíjejí lépe než jakákoliv atomové bomba. Jiaova matka zemřela na nemoc z ozáření už před třiatřičeti roky.
Investice podporující společnosti, které teprve vznikaly. Základní kamínky v nynějších gigantech. Celá Evropa, celá Amerika. A těm patřil zbytek světa. Ale jemu patřili jen vládci. Vezmeme kamínek odsud. Ano. Spekulace. Proč. Důvod! Krize? Zkáza? Zánik? Ceny akcií klesají. Z továren jsou propouštěni zaměstnanci. Bída zahaluje svět. Amerika si bere zpět své kamínky z Evropy. Evropa se hroutí. Prostředky beze z celého světa.
Bída. Hlad. Zoufalství. Všechno jsou to balzámy na duši. Kdy začneme sbírat kamínky?
Dnes?
Zítra?
Nebo za týden?
Začneme vůbec?
Musíme! Je to naše svatá povinnost! Přísaha! Vendeta! Krev!
IV
BÍLÉ ZLATO
Jimmy nevěděl, co si myslet. Ty chlápci byli bílí! Zrovna na jeho placu stál jeden, nabízel stejně bílejm feťákům. A bylo jich víc, než by on a Harry zvládli
Harry to jen zaznamenal. “To je ti jasný,ne? Černej by tě nesložil v uličce. To jen tyhle rasistický mrchy. ”
A pokračoval. “Kámo, asi jsme se dostali moc vysoko z naší stoky. A sme černý. Skopli nás dolů jako nějakou havěť.” Po chvíli pokračoval znovu “Bílý zlato máme prodávat my jim. Brát prachy a ničit bílejm parchantům zdraví. Nech to bejt, my se něják udržíme. Ať si ze svejch aríjskej dětiček dělaj fety sami.”
Ale tahle soukromá pomsta určitě přežije malé skopnutí. Někde jinde se najde škola a bělošské děti, které rády koupí bílý prášek. Harry se jen tak nevzdá. A já půjdu zase s ním.
Věděl.
Věděl, že nic nezmůže se světem, a tak z něj dělal horší místo pro život.
Znal.
Znal svou budoucnost. Zemře a každý bude rád.
“Bílý tě zase do tý stoky skopnou, kámo. Tak to bylo, je a bude.”
V.
KŘIŠŤÁL
Skupinka se setkala znovu další den večer. Po obvyklém úvodu šel vůdce rovnou k věci.
“Přátelé, dnes je slavný den. Já a hrstka věrných udělá ze světa lepší místo. Náš cíl je v ulici Generála Johnsona. Pravidla jsou jasná – každý sem zpět přinese černý skalp.” Skupina se vypravila ven. Každý detail výzdoby byl spěšně zakryt.
Cestou Začali vybalovat zbraně.
Další ráno byla v novinách šokující zpráva o rituálních vraždách. O skalpech, která našli u jednoho muže. O mrtvých dětech a o dětech, které viděly umírat rodiče. O fanatikovi s očima vraha. O krvi a o křišťálové noci.
V dalších týdnech byly podobné články v dalších novinách, ale už o jiném městě. A o dalším městě. A po měsících o propuštění muže s krutýma očima pro nedostatek důkazů.
A o týden později o jeho smrti a “vraždě”.
A o měsíc později o rozsudku smrti nad člověkem, který mstil svou rodinu.
Běloch by byl osvobozen.
Věděli.
Věděli, že nic nezmůžou se světem, a tak z něj dělali horší místo pro život.
Znali
Znali budoucnost. Zemřou a každý bude rád.
“Chci jejich skalp.”
VI.
KAMÍNEK
Kurzy už klesaly dolů. Indexy dosáhly historických minim a dále klesaly. Téměř celá miliarda lidí přešla o práci, a na světe by ani za tisíc let nenarostlo dřevo na tolik papíru, aby stačily na inflační bankovky. Nuly už nikdo nepočítal, Lidé si zvykli, že miliarda, kterou platili včera za chléb, bude zítra pouhou desetinou potřebné částky.
Chaos zmítal celým světem. Obyvatelé měst se spojovali do malých tlup a ty vykrádaly zbylé sklady. Právo silnějšího se stalo zákonem a slabí nepřežili.
Během týdnů se lidé čím dále propadali do primitivity. Elektrárny už dávno přestaly dodávat energii. Knihy byly páleny, aby lidé neumrzli.
Lov vystřídal zemědělství během několika let. Celá zem byla poseta ostatky těch, kteří se nepřizpůsobili nové situaci včas.
Každý den umíraly milióny hladem.
Bída. Hlad. Zoufalství. Všechno jsou to balzámy na duši. Kdy začneme sbírat kamínky?
Dnes?
Zítra?
Nebo za týden?
Začneme vůbec?
Musíme! Je to naše svatá povinnost! Přísaha! Vendeta! Krev!
Věděl.
Věděl, že nic nezmůže se světem, a tak z něj dělal horší místo pro život.
Znal
Znal budoucnost. Všichni zemřou.
“Pomsti náš národ, synu.”
|
 |
 |
 |
|