Povdka

Vítejte, jen vítejte! Jestli si děláte starosti, kde jste, tak těch starostí vás nezbavím. Já sám to nevím. Ale je to lepší místo než to, ze kterého jsem přišel, to mi věřte. Někdo tomu říká očistec, buddhisté si myslí, že tu čekají na znovuzrození. A čekají dlouho. Tak mě nechte , abych vám vyprávěl, co jsem dělal, než jsem sem přišel.

Narodil jsem se v roce devatenáctset osmdesát. V pravdě jsem zažil to nejlepší z koce století a tisíciletí. Na původní rodinu si nevzpomínám moc dobře, je to více jak dvacet let. Rodiče patřili k  té skupině lidí postižených nezaměstnaností a hladem. A to vše jen kvůli minimální snaze naší vlády řešit problémy. Úřady si jejich strádáni všímaly asi stejně jako mravenců, na které šlapou podrážky bohatých. Brzy mě od nich odloučily úřady. Prý výchova dítěte v nevyhovujících podmínkách.

V sedmi letech mě adoptovali jistí Jonesovi. Dítě jako levná pracovní síla. Jako míšenec jsem poznal rasismus spolužáků, tu neopodstatněnou nenávist, kterou mé proklaté století trpělo neustále. Vpravdě by asi Hades byl místo přijatelnější k životu než zapadlé uličky města plné skinů, hledajících trochu tmavší dítě. Když byly objeveny stopy krutého zacházení mých pěstounů, skončilo pro mě to nejhorší peklo. Nerad na něj vzpomínám.

Po dalších několika letech v ústavu se mě ujali bohatí lidé – Smihovi. Tam jsem poznal strojenost a pokrytecké jednání. Hodněkrát jsem vyslechl potají jejich hádky o tom “špinavém negrovi”. Měli mě jako štít. Ukazovali mě světu jako důkaz dobročinnosti, protože tenkrát bylo v módě smetánky společnosti se ujmout sirotka. Nesnášel jsem je, možná i nenáviděl. Za ten přístup typu “odporná věci” a kvůli dalším miliónům ostatních záležitostí. I násilník Jones ve mě viděl člověka, a ne jen stroj, jeho žena měla kapku soucitu. I když mě nebránila, alespoň litovala. Není horší pocit než nenávidět někoho, kdo se ani neobtěžuje mě vzít na vědomí.

Protest byl jednoduchý – rebeloval jsem. Bylo až příliš jednoduché říct novinářům to, co pěstouni považovali za nejpřísnější tajemství. V očích reportérů plálo až šílené nadšení. Později jsem znal přirovnání – mé oči změněné drogami vypadaly stejně. Po několika skandálech se mě Smithovi pokusili diskrétně zbavit. Jako--autonehoda mě málem stála život. Ale přežil jsem. To už mi bylo patnáct.

Drogy mě na pár dní dostaly z depresí. Na křídlech euforie už nic nevadilo, byl jsem obklopen halucinacemi milujících lidí a dávky byly tak levné. Brzy se ale zdražily, najdou nebyly peníze a já nutně potřeboval svoji dávku. Zkusil jsem krást, ale přepadání bylo nevýnosné. Když jsem omylem zabil jednu ženu místo toho, abych ji omráčil, věděl jsem, že nutně musím přestat.

Sebevraždy se mi nepovedly, a tak jsem toho nechal. Zkusil jsem prodávat drogy, ale brzy mě místní gangy “varovaly”. Chvíli to vypadalo, že zůstanu na invalidním vozíku, ale aspoň jsem se zbavil závislosti. Ne nadlouho. “Jedna na povzbuzení” probudila staré démony. Už mi nezáleželo na ničem. Prodával jsem se za pár dolarů teploušům, jedné černé klinice jsem prodal ledvinu. Aids mě už nevzrušilo. Snažil jsem se do hrobu vzít co nejvíc lidí. Vždyť je lepší zemřít na HIV, než žít takový život jako já.

Přesně o půlnoci 31 prosince dvatisíce jsem se předávkoval a upadl jsem do kómatu. A tak jsem se ocitl zde, v očistci.

Pane ... neztrácejte se ... to není všechno.

Á, tak už jste zpátky. Tak jaké to bylo na tom světě? Že to byla autonehoda? Pokus o vzkříšení? Už nemá cenu se vracet. Já to zkusil. Moje tělo je někde ve výzkumném ústavu. Zkoušejí léčit aids. Už se nevracejte, tahle doba si nezaslouží, aby v ní žili praví lidé.

Lásku nahrazují lhostejností. Místo života je zajímá majetek. Drogy jim nahrazují jejich nejdražší. Ne má to tam cenu, raději ať se ocitnu v pekelných mukách, než abych se vrátil do dvacátého století.