|
|
|
- -- Sny -- -
Sny má jistě každý člověk, nikdo není výjimkou. Existují sny které jsou nenávratně zapomenuty v okamžiku kdy otevřeme oči a pohlédneme do nového dne, tyto iluze jsou bezcenné, to co lidská psychika nepovažuje za důležité, toho se zbaví. Sice víme že se něco dělo, prožili jsme ve spánku dobrodružství nemožná ani v té nejbujnější fantazii, ale vnímáme jen útržky a máme pocit ztráty. Někdy naopak máme sny které si pamatujeme dobře, až příliš dobře, sny až hororové. Však znáte to, když se nemůžete pohnout a k vám se blíží nebezpečí…
Padal jsem jakýmsi tunelem, či jámou. Vzduch okolo mě byl průzračný, ale jem pár metrů ode mě začínala šedivá mlha zakrývající stěny tunelu. Vše bylo prosvěcené nelogickým vnitřním svitem – vzduch, mlha, já … Po pádu který trval vteřiny, minuty a dny současně, po pádu vytrženém z času který byl nekonečně dlouhý i nekonečné krátký jsem dopadl na matný povrch podobající se sklu nebo ledu. Tunel byl zde rozšířen na několik metů, ale možná že takto široký byl stále ale mlha zakrývala dálky. Při dopadu jsem ztuhl v jakési pozici při startu sprintu. Po marných pokusech se pohnout má duše opustila tělo a nic tvořící mně se podívalo na zmraženého sportovce, na sochu která vznikla dopadem na led – na led z vodíku.
To to jsou velmi působivé obrazy v duši. Takovýchto si každý nosí ve svědomí spousty – věci, kterým ve snu nemůžete zabránit, pády do bezedných hlubin nebo naopak neschopnost utéci před nebezpečím. Jsou teorie, které vysvětlují snění jako “odpočinek mozku”, “reakci na denní události” nebo jako “zážitky duše v jiných životech” – od vědeckých přes lidové až po šarlatánské názory – vše se tu sejde. Ale nikoho snad nenapadlo, že jde o pouhopouhý průchod fantazie, přes den násilně potlačované v práci, ve škole, všude kde se člověk nemůže zamyslet a zahloubat. A fantazie je zřejmě velmi utlačena v této moderní době.
Ale existují sny které vnímáme výjimečně citlivě a které se nám zaryjí do duše, sny týkající se čehokoliv, ale provázené něčím dalším, poselstvím v podtextu které si ani neuvědomíme, a na jehož význam přijdeme až příliš pozdě. Jsou to prorocké vidiny ve spánku, které až do určitého momentu postrádají smysl, na který nás upozorní promarněná příležitost. Jeden obzvláště působivý byl tento, a jeho účel odhalí budoucnost, doufám jen že se tak stane ve velmi daleké …
… Už po staletí jsem bloudil v labyrintu, v bludišti ze kterého nalézt východ by mělo být otázkou několika dní. Pokaždé když jsem doufal že právě tato cesta je správná a chtěl jsem se pustit do úprku ven, cosi se ve mě vzepřelo a já se obrátil čelem vzad. Neustále jsem byl v pohybu, Roky ubíhali jako světlo mezi galaxiemi. A přesto jsem vnímal každou sekundu mé neskutečné osamělosti. Tam, tam někde venku musí být ostatní, určitě mě někdo čeká u východu. Kéž by čekání nevzdal! Vždyť už jsem skoro venku. Ale ne! Znovu vzdávám cestu tak jasnou a utíkám nazpět do tmy centra bludiště. “Nazpět do bludiště bláznů!” volá cosi ve mně, a já se toho snažím zbavit, vytrhnout to z mého nitra a odhodit do bezhvězdného nebe. A znovu utíkám, nikdy nezpomalit, a vyhýbat se cíli, Celá má bytost chce do světla, pryč od děsivé temnoty, a přece nejdu. A tak se děje po staletí.
Bludiště, ty stěny, tu podlahu a to nebe – vše už dávno nevnímám, vše jsem prozkoumal tak dávno, že pochybuji bylo něco jiného než tento děs, nožná takto tápu už od stvoření, a budu se toulat až do konce. V paměti je dávno zachycená každá podrobnost, nic mě nemůže překvapit, vše až na východ, před ním se vždy zastavím a vracím na start, nevím proč, takto to tu funguje, možná mé bludiště není jediné v tomto světě. Snad kdybych se soustředil, tak bych cítil myšlenky ostatních, kteří se toulali po hvězdách a byli chycení do této pasti, která je drzí naživu jako kat který chce aby mučený trpěl co nejdéle. Už zase vidím spásu, už zase se k ní otočím zády, šílenství jsem tak blízko že už si s ním podávám ruku.
Vše zde zevšednělo po několika dnech, povrch po kterém chodím připomíná skálu, možná je to jakýsi druh černého mramoru, vyleštěného do naprosté hladkosti, ale mohla by to být neznámá slitina, černá, občas pruhy bílé dohánějící člověka naprosto nepochopitelně k naprostému zoufalství, tato připomínka ze po noci přichází den, ale zde je noc neustále, denní světlo je jen matnou vzpomínkou na okraji mého vědomí. Naopak u stěn jsem si jistý, toto je kov. Zvláštní, veskrze cizí náměty tvoří reliéfy v ocelových zdech. A přesto to nemůže být obyčejný materiál, ani na podlaze, ani na zdi nevidím opotřebení, mé kroky zde nezanechali jedinou stopu, po mém odchodu zde bude místo pro dalšího nešťastníka, kterého zvědavost zavedla až do té nejhlubší propasti mezi galaxiemi. Vládce, či snad vládcové umístili tento svět do mezigalaktického prostoru, ale mohla to být jen náhoda, spoustu planet neznámé síly vytrhli z oběžných drah a poslali na pouť mezi ostrovy kosmu, toto se stalo i zemi, nyní opuštěné a bez života, v níž by nikdo nepoznal kolébku a zároveň hrob lidstva, nyní musí být u Andromedy, kamenná koule pokrytá ledem, dávno prochladlá s teplotou jen několik stupňů kelvina. Vidím nebe, prosté hvězd, které tvoří naprostá temnota, a kladu si otázku, týkající se osvětlení, jak to že je zde vidět? Jak je možné že je na jednom místě světlo i tma zároveň? Když napnu zrak tak v dálce vidím shluky hvězd, cizí mléčné dráhy, i jako zcestovalí člověk jsem si jistý že bych je nepoznal. Stěny mého vězení jsou tři metry vysoké, a tak nemohu zjistit zda je to pravý výhled, nebo jen dokonalá iluze.
A na stěnách se neustále opakuje motiv. V měnící se velikosti, zdeformovaný, někdy jen jeho část. Pod ním jsou popisky písmem jaké by jistě rozpoznali a přečetli obyvatelé prastaré Atlantidy před stovkami tisíc let, ale já, člověk budoucnosti na ně nestačím. Vypadají takto : Hvezdna vize. A já vím že tento obraz je mým osudem. Ale už zase jsem dorazil na konec pouti, poprvé za dobu co jsem zde nalézám něco dalšího, něco co mi pomůže se vyhnout kletbě, teď, anebo nikdy! Dělám rozhodný krok, další, ještě jeden a vím že mám vyhráno. Nic mě už nezastaví! A nebo že by ano? Ale pořád jdu, cíl je nadosah, tak blízko že cítím sílu jakou nikdo jiný. Už vidím cíl! A v mozku se ozval hlas, varování: “Za to zaplatíš…”. Jdu stále dál, a vím že toto je originál črtů na stěnách mého dosavadního vězení. Tak opravdový jako by to byla fotografie, a přesto neskutečný jako výplod chorého mozku. Je tak skutečný ze bych do něj mohl vkročit. Vydal bych se na cestu časem a prostorem, na kterou se nikdo nevydal. Teď!
První, co mě zaujalo, byla postava ženy, která hledí z okna na krajinu, není jí vidět do její, jistě krásné tváře, a tak mohu jen hádat , co si asi myslí o rozeklaných vrcholcích dalekých hor, jak na ni působí tajemná, západem slunce zrůžovělá mlha zakrývající krajinu pod ní. Je snad zajatá v hradu v oblacích, či je to nějaké kouzlo, které ztěžuje cestu jejímu zachránci? To se asi už nedovím … Nepozemsky působí obloha nad horami. Nad obzorem je krvavě rudá, zbarvená krví umírajícího slunečního boha, který se ovšem ráno znovu zrodí, aby dal světlo novému dni. Vypadá to, že bude brzo bouře. Obloha nad sluncem je roztržená a v trhlině je vidět hvězdné nebe, uprostřed trhliny je planeta – naše Země. Je s ní cosi podivného, není osamocena, tvoří duhovku Oka na obloze a z tohoto Oka se řinou slzy jako vodopád do nekonečna v hvězdné pustině. Někdy se zastihnu, jak přemýšlím: “Proč ?, Proč pláče, co se stalo, není pomoci?” ale to je jistě tajemstvím, to se nemohu dozvědět.
Ale už pryč z dálných dálav kosmu! Místnost, kde je kráska uvězněna, je příliš prostorná, než aby to bylo vězení, jejímu útěku brání nezměrná hloubka. Celkově působí dojmem starobylosti, vznešenosti starých chrámů z Řecka, Egypta a možná i starších zemí, tu se nabízí otázka, zda nemá snad být kráska obětována. Možná by tato oběť usmířila bohy a pochmurná vize by zmizela, to se však nesmí stát! Stěny jsou pokryty nápisy neznámým starověkým písmem, I když neumím číst v tomto písmu a jazyce, působí na mě odpudivě a vím, že bych se nikdy nechtěl dozvědět, co znamenají. Souvislost s Okem ukazuje výklenek ve stěně nalevo, je v něm umístěn Měsíc. Vypadá na necelý metr v průměru, ale s jistotou vím, že je přítomen celý, v nezměněné podobě, jen velikost se změnila. Je tohle důvod trhliny v nebi milióny světelných let daleko, eóny od přítomnosti? Měsíc ztracený v dálavách a Země opuštěná, vyžadující svého souputníka. Až nyní jsem zaznamenal přítomnost schodů, po nichž dívka vystoupila do místnosti, vypadají starší než okolí, jako by starověký chrám byl vystavěn na zbytcích ještě staršího a jistě skvostnějšího chrámu, nápisy na polorozpadlých schodech živě připomínají hieroglyfy, čiší z nich moudrost, vznešenost, snad je to odkaz budoucím generacím, přehlížený temným kultem který toto místo ovládl. V rohu jsou pohozeny do prachu dva modely pyramid z křišťálu, občas se v nich zakmitne obraz oblohy a v obloze se na tom místě zobrazí trojúhelníkovitý pohled do kosmu. Poté se vše vrátí do normálu, aby se v pyramidě zase zakmitala jiná oblast a jinde zmizela obloha a tak dál. Tyto artefakty jsou snad jinou podobou věšteckých koulí. Na stropě jsou fresky znázorňující dráhy planet okolo nějaké hvězdy. Planety poznávám – Merkur, Venuše, Mars … jen země s měsícem chybí, ano, je zde i Slunce! Ale dráhy planet jsou podivné: zahýbají v pravých úhlech, stáčejí se, obíhají pozadu, toto určitě není vědecká práce, asi je to tajný kód, který znají jen zasvěcení.
Nyní je třeba doufat v záchranu I kdyby zachránce neuspěl, snad budou jiní, kteří se vydají na dalekou a nebezpečnou pouť, aby zabránili krvavé oběti. Ale čas je neúprosný. Podaří se to včas? Vím, že kdybych se otočil, tak uvidím oltář, takový oltář, jaký měli Aztékové na svých pyramidách v dobách největší slávy, oltář pro lidské oběti na usmíření bohů. A připravený pro další oběť.
Nyní jsem měl být pryč z bludiště. Zachránit Jí, utéci z tohoto světa jinam, do lepších časů. A přesto vím že tak bylo správně, v budoucnu ten krok podniknu. Nic mi neuteče, bude pouze potřeby vykonat delší cestu časem, ale možná taky jen kratší, jestli je Ona v budoucnu. A tak se vracím bloudit, ale vím že jednou tomu bude konec, ale kdy?
|
 |
 |
 |
|